Jednou dole, jednou nahoře
(Portrét trenérky Lenky Horákové)

V jedenácti letech už seděla na koni. V Pozlovicích u trenéra Jaroslava Hanáčka. Obdivuhodné! V tolika letech se ještě rodiče bojí pouštět děti volně přes ulici, aby je něco nepřejelo. A ona už věděla, že její cesta životem musí vést kolem stájí, přesněji řečeno přímo jimi Lenka Horáková, rodačka ze Zlína (16. dubna 1968), se vrhla na Střední zemědělskou technickou školu ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Po roce však studium přerušila. Musela jít vydělávat, protože jí zemřela maminka. Nastoupila jako ošetřovatelka a pracovní jezdec do JZD Mír Březůvky. Pokračovala v dálkovém studiu a maturovala na stejné škole v Přerově v osmdesátém osmém. Když zmiňujeme Zlín jako Lenčino rodiště, položme řečnickou otázku, zda právě toto město není líhní dostihových osobností? Ze Zlína pochází i rekordman historie Velké pardubické, její pětinásobný vítěz, žokej a trenér Josef Váňa.

V Luhačovicích to Lenka neměla daleko do stáje trenéra Hanáčka, kde začala u koní pracovat. Pomáhala i polskému trenérovi Piotru Czarnieckému, který působil na stáži ve Slušovicích. "To bylo něco: občas jsem jezdila až sedm koní. Nádhera!" vzpomíná. Od šestnácti let Lenka pracovala pro vedoucího chovu koní v tehdejším JZD Březůvky MVDr. Eduarda Kubíčka. A protože koně dostal do péče trenér MVDr. Josef Dvořák na pardubickém závodišti, Lenka přesídlila za nimi do Pardubic. "Doktor Horák k nám tehdy chodil jezdit jako amatér, než začal trénovat. Tam jsme se poznali," říká o svém prvním a dnes už bývalém manželovi Lenka, dřívějším příjmením Pazderová. "Když do stáje Březůvek nastoupil trenér Kamil Kuchovský, čtrnáctinásobný účastník Velké, odešla jsem k Frantovi Horákovi jako jeho asistentka. Pak z toho byla svatba."

Lenka Pazderová ještě pod tímto svým dívčím jménem odjezdila několik desítek rovinových dostihů od roku 1988 do roku 1992. Zvítězit se jí nepodařilo, ale několikrát byla druhá, s Vistou v mezinárodním dostihu žáků, dvakrát s pozdějším špičkovým steeplerem Vyšehradem, Lampou, sestrou Iliona Inge. Farawelem a s Maskotem.

V roce 1995 nastoupila Lenka Horáková k dr. Brunovi a postupně s jeho koňmi a svým manželem Františkem, tehdy jí pracovně nadřízeným, přesunula do Zámrsku. "Franta vždycky říkal, že jsem nejlepší pracovní jezdec, jakého kdy měl."

Ani Lenka Horáková toho moc nenamluví. V Zámrsku jsou vůbec všichni trochu zakřiknutí. Snad až na majitele. Lenka si v průběhu let musela zvyknout na zájem novinářů, na jejich nepříjemné dotazy, na neúprosné televizní kamery. Od několikaslovných strohých odpovědí vyplašené mladé ženy se už odrazila a naučila se být přece jen sdílnější. Už se nebylo za koho schovat. Přišla nová odpovědnost, starty Dostihového centra i stáje Hotel U tří lvů v Praze, Pardubicích, v Mostě, Bratislavě i jinde.

Několik cenných umístění zaznamenali Lenčiny koně v rovinových dostizích, například klisna Domů, drahoušku byla čtvrtá v Bratislavě, ve slovenských Oaks, několik pěkných a potěšitelných umístění vybojovala klisna Radůstka. V roce 2000 dokončila jako čtvrtá Oaks v Mostě klisna Orlice s Radkem Koplíkem, když ještě před tím se stejným jezdcem zvítězila při Derby dni v Praze v ceně Hřebčína Napajedla. To byl asi největší dosavadní rovinový úspěch nejen Lenky, ale celého Dostihového centra.

"Chov a trénink koní opravdu niterně prožívám," svěřuje se trenérka, která v práci koně velmi často sama jezdí. "Každý pro něco žije. Já žiju jen pro koně. Když se mi v životě něco nepodaří a je mi nanic, koně mě z toho dostanou. Znám pracovní jezdce, kteří ani jednou koně nepohladí, nepolaskají se s ním. O moc se tak ochuzují. To není ten pravý vztah ke koním.

To, co vedu já, není normální život. Ale vybrala jsem si ho sama, dobrovolně. Od rána do noci pořád tady, ve stáji, v Zámrsku. Dřív jsem měla čas na šití, teď není čas na nic. Jen na koně. V Pardubicích bylo večer aspoň kam zajít, tady jsem na opuštěném ostrově. Hezkém, ale opuštěném. Ale stojí to za to. Někteří koně jsou - nechci je urazit, myslím to přátelsky - blbci, dělníci praštění mákem za ucho. Peruán ne. To je veliká koňská osobnost. Nenápadný inteligentní kůň. Není velký vzrůstem, ale má velké srdce. Dovede zabojovat, když o něco jde. Ale umí být v práci i pěkně líný a z toho zase zlobí. Je to jako s lidmi: některý kůň je inteligentní, jiný spíš silný a hloupý, některý nervózní a jiný flegmatik, podle toho se s nimi musí pracovat. S individuálním přístupem ke každému. Myslím si, že jsem dobrý psycholog. Ale víc trpělivosti mám s koňmi než s lidmi," přiznává Lenka, která bydlí přímo v Dostihovém centru v Zámrsku.

"Lhala bych, kdybych nepřiznala, že dělám všechno pro to, aby Peruán ve Velké zvítězil po třetí. Moc o tom nemluvíme, ale děláme, makáme. Třeba se to nepovede. Vždyť rozhoduje tolik faktorů. Svět se ale nezboří, když to nevyjde. Pepeho nepřestanu mít ráda jako svého."

Peruána připravuje Lenka společně se Zděnkem Matysíkem. "Koně děláme od začátku Zámrsku spolu dohromady. Doplňujeme se. Když k nám Peruán přijel z Moravy, byl trochu rypák. Dlouho, asi měsíc pořádně nepožral, než si zvyknul. Jako by říkal: co já mám tady co pohledávat? Pak se to spravilo a už je u nás jako doma. Má se tady opravdu dobře. Když srovnáte fotografie z dob Vládi Snitkovského a dnes, musíte uznat, že jsme Pepeho pěkně vykrmili."

Lenka Horáková má trenérskou kariéru před sebou. Zkoušky skládala na jaře 1997 v Boskovicích, kde se za ní tehdy stavil manžel - vezl právě do Zámrsku Peruána. Naostro začala v Zámrsku teprve 1. července 1998. A hned s tamním největším želízkem v ohni. Dvě vítězství Peruána ve velké pardubické jsou zatím samozřejmě dva největší a jen těžko překonatelné úspěchy v jejím životopise. Gigantického triumfu, na který jiný trenér čekal i čtvrt století, pokud se vůbec dostavil, se ona dočkala po třech měsících! Ale říká se: přej a bude ti přáno! Právě tak, jak Lenka přeje úspěch i svým rivalům. Možná proto, že sama dobře ví, jak trpce chutná prohra. "Jednou jste dole, jednou nahoře. V dostizích to platí víc než kde jinde."

Trenérka Lenka Horáková vychutnává první vítězství Peruána ve Velké pardubické

Česká státní hymna na počest vítězů! Zleva Ludmila a Václav Brunovi a trenérka Lenka Horáková

Peruán před startem Velké ceny města Pardubice 30. května 1998, jak ho v paddocku viděla a nakreslila Naďa Mičánková z Pozlovic

Peruán pózuje anglickým hostům krátce po svém druhém vítězství ve Velké pardubické (říjen 1999)

"Žiju jen pro koně," říká trenérka Lenka Horáková. Na snímku vyvádí ze stáje Iliona

Majitel mezi čtyřnohými miláčky. Vlevo Peruán, vpravo Ilion. V sedlech jezdecká jednička a trenérka