Tvrdohlavec, paličák
(Portrét majitele Peruána MUDr. Václava Bruny)Dobrodruh? Podivín? Nekonformní milionář? Kolik podobných otázek už zaznělo a zřejmě ještě zazní na adresu jediného majitele Dostihového centra v Zámrsku MUDr. Václava Bruny? Odpovědi se od něj stejně nikdo nedočká. A proč taky. Ať si každý, kdo na statek čp. 24 na kraji východočeského Zámrsku u Pardubic zavítá, odpoví sám. Až se rozhlédne po osmnáctihektarové rozloze areálu, až uvidí tréninkovou dvoudráhovou trať postavenou jako kilometrový okruh, až projde nablýskanými stájemi se 34 boxy, až usedne k orosenému točenému do venkovské hospůdky ve stylu "Irish horse pub", která nemůže chybět a která se ani jinak jmenovat nesmí než U Peruána. Až to všechno, co vzniklo v devadesátých letech nejen silou poctivě vydělaných peněz, ale především pílí zúčastněných, dobře zažije a vstřebá.
Václav Bruna se narodil 3. Června 1950 v Pardubicích. Jako armádní posluchač dnešní Vojenské lékařské akademie v sousedním Hradci Králové vystudoval ve třiasedmdesátém roce stomatologii na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V Plzni a v Praze se dva roky věnoval postgraduálním doplňkům. Pak ho převeleli do Martina, kde jako voják-stomatolog vykonával zubařskou praxi. V roce 1976 pojal na Slovensku manželku Ludmilu rozenou Babinskou, zdravotní sestru, po studiu na pedagogické fakultě v Nitře učitelku tělocviku a zeměpisu, navíc hráčku extraligy volejbalu. Manžel ostatně neměl ke sportu daleko, donedávna závodně hrál stolní tenis. Takže pingpongový stůl v Zámrsku nemůže chybět.
Václav byl odjakživa člověkem, který si své přesvědčení nenechává pro sebe. Upřímná povaha. Jenže to přesvědčení bylo v přímém protikladu k tehdy vládnoucím. Bruna si pamatoval, jak naložili komunisté s jeho rodiči a prarodiči v Zámrsku. Při volbě prezidenta v 70. letech vyprávěl politickou anekdotu a někdo ho udal. A když se před ním objevil text Charty 77, ani vteřinu nezaváhal a začal ji šířit. Za svůj životní úspěch považuje to, že tehdy odrazil vydírání vyšetřovatelů, kteří na něj naléhali, aby zjistil zdroj. Václav Bruna tehdy odolal a z jeho obvinění nevzešli žádné další procesy vůči ostatním šiřitelům Charty. Mlčel jako hrob. V tu ránu mu začaly tuze krušné časy. Za pobuřování skončil ve vyšetřovací vazbě v Trenčíně a v Banské Bystrici a nakonec s rozsudkem šestnáct měsíců nepodmíněně v base, o které se za socialismu nevyprávěly žádné humorné zkazky - totiž v Ilavě. V Bohem zapomenutém kraji v městečku Námestovo daleko na Oravské přehradě, na Slovensko - polské hranici, tam, kde lišky dávají dobrou noc, mu pak roku 1981 bylo jako obvodnímu stomatologovi milostivě dovoleno pokračovat v zubařské praxi. Perspektivy žádné.
V roce 1988 se Brunovým podařilo sehnat zájezd do Jugoslávie. Odjeli tam v přesvědčení, že se zpátky už nevrátí. Podobně jak to o své příbuzné zpívá Brunův oblíbenec a přítel Honza Vyčítal v jedno ze svých hitů, v písničce To tenkrát v šedesátom osmom… "zbyly po ní jen dva uplakaný řádky, v tomhle blbým státě já už dál žít nebudu…" Pěšky a přes kopečky přešli Brunovi za dramatických okolností z Jugoslávie do Rakouska.
Václav Bruna se na Západě neztratil a v imigrantském táboře Traiskirchen dlouho neohřál. Vlastně jednu jedinou noc. S manželkou ho na náklady rakouské vlády, která podporovala české emigranty, převezli do penzionu Maringer v Oberhohenfeldu poblíž Attersee. Lída pracovala jako pokojská, Václav dělal, co bylo právě potřeba. Později odcestovali do Salzburgu, kde dr. Bruna získal místo stomatologa, a definitivně se usídlili v Rakousku, které jeho službami dobrého lékaře nepohrdlo.
Od roku 1990 žijí Brunovi v malém městečku Freistadt nedaleko českých hranic. Ráno co ráno Václav přejíždí přechod směrem do dolního Dvořiště, kde má svou ordinaci a kam se za ním sjíždějí Rakušané s bolavými zuby z celé země. Právě v tomto místě se v roce 1991 rozhodl rekonstruovat nezaplněnou polovinu mateřské školky a otevřít tam soukromou stomatologickou praxi nezávislou na zdravotních pojišťovnách.
Bruna je paličák. Kdo ho zná, ví, že s ním není lehké pořízení. Co si zamane, za tím jde hlava nehlava. Když se v roce 1992 rozhodl, že se dá do chovu koní, hned začal objíždět stáje, hřebčíny a tréninková střediska, aby pochytil informace a zkušenosti. Hned potom začal projektovat. Dostihové centrum v Zámrsku rostlo rok za rokem. Po rekonstrukci starých objektů na původním místě statku Josefa Jirouška, tehdy v německém přepisu Giraussek, přímého Václavova předka, připomínaného už v roce 1746, v šestadevadesátém roce přibyly další: stáje, krytý kolotoč - trenažér a hala 20 krát 40 metrů. Kolaudovalo se tehdy 19. září 1996, v říjnu přišli koně do stájí. V listopadu pozval hrdý majitel novináře na slavnostní zahájení provozu. Dnes patří tréninkové středisko k nejluxusnějším v České republice, není-li vůbec nejlepší. Mnohá jiná trenérská esa prodávající svůj um na pobořených statcích s oprýskanou fasádou… Jen ty povodně a vlhko by se dráze mohly vyhýbat, ale nedaleká řeka Loučná si nedá říci.
S rekonstrukcí a dostavbou centra v devadesátých letech pomohl i Václavův spolužák z českobrodského gymnázia a spoluexulant architekt Hynek Fetterle. Ten, co má na rakouské poznávací značce svého vozu slovo "Praha." Brunovi neváhají dojíždět ani oněch 236 kilometrů, které je z Freistadtu od rodné hroudy dělí. Mají to v Čechách stále rádi a tak je mrzí, že je architekt Fetterle s tou značkou předběhl.
Dostihy jsou hodně o penězích. Všude na světě. A o práci, o poctivé dřině. "Podívejte se kolem sebe. Kolik věcí se nejprve musí dostat do rovnováhy," říká dr. Bruna. "Totéž platí u nás na statku. Bojovali jsme třeba s něčím, co v zahraničí mají dávno vyřešené. Zejména s nekázní pracovních jezdců. Ovšem to všechno přejde. Já mám tu povinnost rozhodnout, kdo tady má zůstat a kdo ne, kdo si zaslouží být v našem týmu a kdo ho opustí. Rovnováha je v tom, že moji lidé dostanou dobrou práci, dobré peníze - to na straně jedné, a musejí za to odevzdat dobré dílo - to na straně druhé."
Brunova zarputilost a někdy až tvrdohlavost, snaha kolikrát se postavit celému světu kolem, ať si myslí, co si myslí, protože pravdu mám já, jeho rivaly či rovnou nepřátele dráždí do morku kostí. Bruna na sebe několikrát upoutal pozornost médií, a to právě nešlo o koně. Například před parlamentními volbami varoval spoluobčany v Dolním Dvořišti, aby nevolili ČSSD. Pohrozil, že jinak přestěhuje své ziskové firmy z Dvořiště administrativně jinam a nemalé daně bude platit jinde. V roce 1996 dokonce poslal do každé domácnosti dopis, ve kterém oznámil, že není ochoten platit dně v obci s levicovým vedením. Sociálně demokratický poslanec Václav Svoboda tehdy na Brunu podal dokonce trestní oznámení.. Stomatolog vyhrál. Pravice se v roce 1996 stala vítězem tamních voleb.
Po volbách 98 se situace změnila a paličák Bruna hrozbu splnil. Čtvrtinu daní dovedl v Dolním Dvořišti a podstatnější zbytek v Zámrsku na Ústeckoorlicku, kde je hlášená k trvalému pobytu jeho manželka a společnice ve firmě. Pro obecní kasu v Dolním Dvořišti znamenal úbytek příjmů od dr. Bruny citelnou ztrátu. Vždyť zubařovy podnikatelské aktivity dotovaly ročně každou domácnost v obci asi deseti tisíci korun.
Boj s levicí a tím i v českých podmínkách se stalinismem nebyl prvním případem, kdy se Bruna dal s někým do křížku. Měl z rozhodnutí Městského úřadu ve Vysokém Mýtě zaplatit téměř tři čtvrtě miliónu korun za trvalé odnětí půdy ze zemědělské výroby za to, že v rodinném statku vybudoval areál pro chov a výcvik koní. Verdikt potvrdil Okresní úřad v Ústí nad Orlicí a pak i Krajský soud v Hradci Králové. Václav se nezalekl. Vzepřel se a svoji revoltu dotáhl do vítězného konce. Ústavní soud dal jeho stížnosti za pravdu. Státní úředníci nejednali správně. "Je to trochu k přemýšlení, když vám někdo dokáže říct, že chov koní není zemědělská výroby. To je zvrácenost, ne? Kdybychom koně nacpali do buřtů, to by se byrokratům asi líbilo," řekl tehdy Václav časopisu Profit. Mimochodem příměr s buřty v Zámrsku zřejmě poprvé použil jeden významný místní žokej, který právě odcházel a chtěl demonstrovat, jakou ztrátu Centrum jeho odchodem utrpí. Řekl: "Tak a teď si pan doktor všechny svý koně může strčit tak akorát do buřtů!" Žokej odešel a centrum dál vyhrává dostihy. Možná ještě častěji než za časů onoho žokeje. Každý jsme nahraditelný, jen si to někdo nechce připustit.
Václav je dramatik obyčejného života, člověk se zvláštním smyslem pro zvláštní situace. Jo by si je vymýšlel a inscenoval. V srpnu osmašedesátého roku, dokonce jedenadvacátého, měla oslavit své narozeniny jeho manželka. Ale z oslavy sešlo. Zničily ji "bratrské" tanky a čerstvé chlebíčky sežrali psi. Nikomu nebylo do skoku. Zřejmě už od seznámení měl Václav utkvělou představu, že jednou, až bude lépe, si tu oslavu manželčiných osmnáctin oba s přáteli zopakují. Bruna nezapomněl a oslavu uspořádal na statku v Zámrsku v létě roku 1998, přesně třicet let poté. Pozval tehdy i svou nejoblíbenější skupinu Greenhorns a Honzu Vyčítala. Toho, kterému z emigrace z návštěvy Ameriky poslal pohlednici se stručnou adresou: Honza Vyčítal, ten co má umění rád, Praha, Československo. A lístek došel!
Bruna je milovník všeho hezkého. Sběratel obrazů a od mládí starých mincí, tedy numismatik, což není míněno ve smyslu spořivce či novodobého Harpagona. Naopak. Václav umí utrácet. Miluje koně a má pro ně i srdce. Kolikrát se toho může pozorovatel všimnout třeba ve stáji na Vánoce. V sedmadevadesátém roce, v tom smolném, kdy skončily naděje Peruána na Dropu, přišel majitel za svým koněm jako tradičně před Štědrým dnem: "Pohodu, klid a hlavně lásku - to mu chystáme k Vánocům," řekl tehdy. "Takový pobyt má vlastně u nás po celý rok. On to, že jsou Vánoce, vážně nepozná a bylo by zbytečné mu dát indiánka, laskonku nebo věneček. Nejraději má suchý chleba. Peruán je možná fenomén, ale takových fenoménů bude víc, pokud s nimi budeme řádně a odborně pracovat," řekl Bruna, když ještě Peruán neměl za sebou dvě vítězství ve Velké. Napadla nás otázka, zda není nějaký jednoduchý návod, aby český chov dostihových koní šel nahoru strměji, než se mu to daří. "Ne, ne, nic podobného není, nebylo a nebude. Peníze - a trpělivost! To je jediné, co pomůže. Jako Lendl, Emil Zátopek. Miloš Forman, co já vím, koho ještě jmenovat dál. Nebylo jich málo. U všech ale nechyběla píle, práce a trpělivost. A je to."
Bruna má rád úspěch. Kdo by neměl. "Když mám úspěch, je to zadostiučinění. Člověk je z historie koni tolik zavázán, tolik povinován. Zvlášť když trénujeme na statku, kde je kůň minimálně tři sta let doma. Málo, malinko tím vracím dluh."
Velká pardubická je pro Brunu vysněnou modlou. "Velká pardubická je ohromná tradice, která nese český turf. Jestli něco má ve světě zvuk, pak je to ona. S úctou o ní mluví v Rusku i v Anglii, viz Dick Francis. Český horizont. Když ho dosáhne, může pohlédnout na další, pak zase dál. Nejdřív dobýt Čechy, být doma eso, pak se dívat do světa. Když vyhrajeme Velkou pardubickou, budeme se na vršíčku rozhlížet dál, to zcela jistě - dříve nevyužijeme kvalifikační body do Velké národní v Liverpoolu. I kdybychom byli vyhráli v Cheltenhamu a měli právo přímé účasti v Grand National, dali bychom přednost Velké pardubické. Ale musím dávat pozor, aby ostatní koně neslyšeli, že se o nich nehovoří, i když to jsou také moji miláčkové, ačkoli zatím tolik nevyhráli. Neměl bych raději žádného jmenovat, aby se mnou nepřestali mluvit," smál se Bruna v Peruánově boxu o Vánocích roku sedmadevadesátého…
Kronika Dostihového centra, kterou pečlivě vede Václavův starší bratr Jan z Prahy, profesí ekonom, v jedné z kapitol areálu samotnému do budoucna přeje: Vivat! Gresceat! Floreat! Ať žije! Ať se rozrůstá! Ať vzkvétá! Bez Václava Bruny to ale jen ztěží půjde.
Peruán v objetí nového majitele MUDr. Václava Bruny (březen 1997)
Česká státní hymna na počest vítězů! Zleva Ludmila a Václav Brunovi a trenérka Lenka Horáková
Majitel mezi čtyřnohými miláčky. Vlevo Peruán, vpravo Ilion. V sedlech jezdecká jednička a trenérka
MUDr. Václav Bruna uděluje poslední pokyny Vladislavu Snitkovskému před startem Peruána ve steeplechase na 6 200 metrů The Sporting Index v Cheltenhamu v listopadu 1997
MUDr. Václav Brůna a Peruán
Radost z vítezství
Chvilka rozjímání MUDr. Václava Bruny s dobrým "dostihovým" doutníkem