Egyptská sfinga
(Portrét jezdce Zdeňka Matysíka)
Kolik osudů koní i jezdců, vyzývatelů štěstí a náhod ve Velké pardubické,
oko diváka ani nepostřehne? Jako bezvýznamné a chvilkové epizody zapadnou
do stínu slavných. Na tribunách teče šampaňské vodopádem, ale někde
od lesíka se vrací pomlácený žokej. Bude mít ještě šanci vůbec jen zkusit
v tomto dostihu vyhrát?
Jak to bylo tenkrát se sedmiletým Faradem z Agropodniku Dvorce? Zdeněk
Matysík, rodák z Bruntálu (29. 4. 1963), ho vedl ve Velké v roce 1993
pro svého tátu, trenéra Metoděje Matysíka. Celá Velká se příliš nepovedla.
Nejprve se postaral o vzrušení a následně způsobil pohromu na Taxisu
sovětský Dogovor. Po Taxisu pak pokračovala pouhá trojice koní. Na špici
celý dostih odvodil pozdější vítěz Rigoletto, sledovaný polokrevným
Miki. Několik délek za nimi cválal právě Farad. Když Miki skončil na
Velkém anglickém skoku, otevřela se obrovská naděje pro Farada. Na poslední
výběhové proutěnce už spolu bojovali jen dva koně - Rigoletto a Farad.
Pár set metrů před cílem. Farad nedoskočí ideálně a pochroumá si nohu.
Zdeněk Matysík tuší, že s vítězstvím je amen. Zraněného koně zastaví
sto metrů před cílem, sklopí hlavu a zamíří do sedliště. Za pár týdnů
za to dostane prestižní cenu, děkovný dopis Českého klubu fair play
při Českém olympijském výboru a později i obdobné uznání na mezinárodním
fóru v Paříži.
Malá vesnice Dvorce, obyčejný venkovský domek rodiny Matysíkových.
Tam Zdeněk jako malý kluk poprvé přivoněl k venkovské hroudě. Dodnes
mu vidle ani hrábě nejsou cizím nástrojem a ve stáji se nebojí, že se
umaže. "Táta byl vedoucím agrotechnikem na státním statku. Měl
pár koní v tréninku. Někdy v šesti letech jsem poprvé vkročil do maštale
a hladil koně po hřívě. Občas mě na ně táta posadil. Ve třinácti jsem
začal jezdit. Koukal jsem kolem sebe, abych se toho hodně naučil. Otec
to pak zkusil jako soukromý trenér."
Zdeněk začínal jezdit dostihy nejprve jako amatér. Na Střední zemědělské
technické škole v Krnově složil maturitu a teprve později se profesionalizoval
jako jezdec tím, že získal výuční list ve slovenské Šale.
Zdeňkův otec poznal na vlastní kůži ten pocit, když dostihový jezdec
míří kolem zlátnoucích topolů na start Velké pardubické. V sedmdesátých
letech se šestkrát prosadil mezi nejlepší, ty, co se utkávají v největším
dostihu u nás vůbec. Jezdil Riu, doběhla dvanáctá a desátá, s Kantonem
byl v roce 1976 šestý, o rok dříve osmý. Také tohle Zdeněk okoukal a
kráčel v tátových šlépějích. Nejprve oblékal rajtky ve své domácí stáji.
První dostih odjezdil ve svých šestnácti letech, 13. května 1981 ve
slovenském Šamoríně. Byla to rovina v sedle ryzáka Victorio a vybojovali
spolu páté místo. O dva měsíce později, 10. července, pak získali v
Albertovci první vítězství. O rok později tato dvojice vybojovala tři
vítězství a v šampionátu amatérů na rovině obsadil Zdeněk druhé místo
za současným předním trenérem a žokejem Allanem Petrlíkem.
V roce 1981 se Zdeněk směle zakousl do překážek. V proutkách startoval
poprvé 11. července v Pardubicích a pod ním cválal opět Victorio. Nebyl
to začátek z nejšťastnějších. Skončili poslední. Ale nenechali se odradit.
Ve steeplechase tato dvojice přišla na start poprvé 16. srpna v Bratislavě
a vybojovala páté umístění za výbornými Čahuňou, Valenou, Vichorem a
Krakatitem. Na stejné dráze pak byla 27. září druhá za skvělým Giliakem
a o týden později opět v Bratislavě šestá.
Zdeňka rázně zavolali muži v zeleném a s dostihy byl na čas konec.
Dalšího vítězství - a prvního na rovině - se Zdeněk dočkal až v roce
1987, když v Šamoríně zvítězil s tříletým Juventusem.
Sezóna 1988 skončila bez vítězství. Zdeněk jezdil se žákovskou licencí,
ale v následujícím roce už jako profesionál. První vítězství ve steeplechase
slavil 9. dubna 1989 na šamořínské dráze v sedle valacha Juventuse.
Následující rok mohou Matysíkovi životopisci považovat za zlomový.
Otec a syn měli ve stáji několik velmi dobrých koní a úspěchy na sebe
nenechaly dlouho čekat. Na rovině Zdeněk získal dvě vítězství s mladými
nadějemi, ryzáky jménem Video a Victus. S prvně jmenovaným pak v Bratislavě
vyhrál dostih přes proutěné překážky s tmavým hnědákem Faradem zvítězil
ve dvou steeplechase cross - country v Pardubicích. Prvně se mezi vítěze
na pardubické dráze zapsal 23. června 1990. K úspěchům patřilo i druhé
místo s černým Liardem ve Velké ceně Bratislavy, za Maďarem Klimschou
v sedle Calmana, pátém místo s Faradem v Ceně Váhu, v rámcovém dostihu
při jubilejní sté Velké pardubické. V tomto roce se také Zdeněk poprvé
postavil na start tohoto legendárního dostihu. Hnědák Flover ale nepatřil
k šancovým koním a jejich účinkování skončilo po pádu na Francouzském
skoku definitivně dalším pádem na Živém plotu u hangáru.
Rok 1991 byl pro Zdeňka také velice úspěšný. Ke dvěma vítězstvím na
proutkách v sedle koní Video a Fortel si s Videem připsal také čtyři
vítězství ve steeplechase. Jedno z nich Video dosáhl na pardubické trávě.
Velmi dobré výsledky měl i Farad, v Pardubicích třikrát druhý, vždy
za skvělými soupeři, jakými byli například Drak, Lumen a v Ceně Labe
na 5 000 metrů sovětský Palatin. Ve Velké pardubické doběhl Liard sedmý,
za Železníkem, Drakem, Cortézem, Formanem, Rhodé a Makemonem.
V roce 1992 Zdeněk nejprve zvítězil v Bratislavě s napajedelským Vinci,
když porazili favorizovaného Fimijana, potom opět u Dunaje s Videem
a třetího triumfu dosáhl opět s tímto skvělým ryzákem v Tochovicích,
kde porazili výbornou Vinny. Potom však tento nadějný steepler podlehl
těžké kolice a Matysíkové tím přišli o nejlepšího koně, jakého dosud
měli. Velkou pardubickou Zdeněk v tomto roce s Liardem po pádu na Taxisově
příkopu nedokončil.
Následující sezóna nepatří k těm nejblýskavějším. Na rovině Zdeněk
získal dvě vítězství, s Victusem a tmavým hnědákem Vird, se kterým si
připsal i jedno vítězství na proutkách. Měl však jako na dlani obrovský
úspěch ve Velké pardubické, do které vyjel v sedle Farada.
Ve čtyřiadevadesátém roce zvítězil Zdeněk dvakrát v proutkách se svým
tříletým Eluxem a dvakrát ve steeplechase pro trenéra Jiřího Suchánka,
nejprve na bratislavském Turf gala s hnědákem Emblazonry a potom v Pardubicích
s klisnou Spanilá. Ve Velké pardubické dokončili dostih jako dvanáctí.
Zdeňka zlákala vidina slušného výdělku za Šumavou. V německém Gelsenkirchenu
se jako pracovní jezdec staral o koně Dragana Iliče, pak přešel k trenéru
Altofovi. Jenže doma je doma. A pak se vrátil.
Světoběžník Zdeněk to vzal napříč republikou. Ze severu na jih, k Lednici,
do Nového Dvora na jižní Moravě. "Nabídl jsem služby trenérovi
Filipu Neubergovi," vzpomíná lakonicky. Tak, jak je zvyklý mluvit.
Stručně, možná úsečně, výstižně nebo raději vůbec. Připomíná egyptskou
sfingu. Nehne brvou. A hlavně nerad mluví o sobě, o svých životních
postojích a plánech. To už musí být, když se náhodou rozpovídá.
Sezóna 1995 byla pro Matysíka hubenou sezónou bez vítězství. Přinesla
mu pouze několik umístění s Eluxem a také s Rhodé v kvalifikačním dostihu
26. srpna v Pardubicích, kde vybojovali třetí místo za Čelkarem a Miránem
a nechali za sebou výborné koně Unisono, Erudit, Vinny, Hypnos a Lydka.
Ve Velké pardubické pak mnoho nechybělo, aby se Zdeněk s Rhodé zapsal
do listiny vítězů. Trenér Suchánek klisnu skvěle připravil a ona podala
vynikající výkon. Za lesíkem převzala vedení a začala se svým soupeřům
vzdalovat. Ještě poslední proutěnku skákala jako první. Tam se však
zranila. Podobně jako dva roky předtím Farad. Smolné místo. Rhodé musela
zvolnit tempo a přehnalo se přes ní pět soupeřů bojujících o vítězství.
Jednoho z nich, Mirána, však dostihová komise diskvalifikovala a tak
na Rhodé zbylo alespoň páté místo a 180 tisíc korun.
Dobrodružný život Zdeňka Matysíka pokračoval v zimě pětadevadesátého
roku další výpravou za šumavská humna. Po stejných štacích. A Zdeněk
se znovu vrátil domů. V následující sezóně jezdil téměř naplno. Ukázalo
se, že to byla sezóna klíčová. Odrazový můstek k pozdějším úspěchům.
V květnu v Bratislavě získal vítězství ve steeplechase s Eluxem. V červnu
litobratřickou stáj opustil jezdec Bezděk a trenér Baráček angažoval
Zdeňka. Tak se divákům poprvé v historii představila dvojice Peruán
- Matysík. Jedničková cross - country na 3 800 metrů skončila jejich
velmi lehkým vítězstvím o sedm délek. Ve Zlatém poháru s Ostlerem vybojovali
páté umístění za výbornými Barrow, Sesi, Rudy Coby a Lateranem. Trenér
Baráček si mnul dlaně a spojení Matysík - Peruán nadále čím dál tím
více důvěřoval. Udělal dobře jako světem protřelý znalec. Vyhráli ještě
dvakrát, včetně Ceny Vltavy. Ve Velké pardubické Zdeněk v sedle Balú
vybojoval pro trenéra Suchánka šesté umístění, za Cipískem, cizinci
Irish Stamp a I´ts A Snip a našimi Kurtem a Lyrikem.
O rok později dal Zdeněk koním vale. Zdálo se, že nadobro. U trenéra
Suchánka už nezbyl téměř žádný steeplet a Zdeněk neměl co jezdit. Byla
to snaha po lepším zajištění rodiny, co ho přimělo změnit životní styl
a začít podnikat ve stavebnictví v Praze a okolí? Těžko říci. On sám
si nechává pro sebe vše, co patří k jeho soukromí.
V roce 1998 ale přichází velký Matysíkův jezdecký come - back. Tak
by to napsali v anglických dostihových novinách. Mimochodem tam se už
na barevné fotografii v listu Racing Post Zdeněk vyjímal, to když v
listopadu v sedle Devila zaskakoval v Cheltenhamu.
Začátkem léta zamířil na kraj východočeského Zámrsku za trenérem Františkem
Horákem a majitelem jednoho z nejmodernějších hipologických center u
nás dr. Václavem Brunou. Místo překážkového jezdce tam po Vladislavu
Snitkovském, který za sebou bouchnul dveřmi, nebylo obsazené a z Jižní
Moravy čerstvě přestěhovaný Peruán už trpělivě čekal na svého průvodce
dalším dostihovým životem. Mezitím ho vodili po Zámrsku jako psa, aby
poznal nový domov a zvykl si. Kůň nechtěl moc žrát, byl věrný svému
prostřední, které najednou nepoznával a možná mu i chybělo. Ošetřovatelé
mu do ovsa nadrobno krájeli mrkev, aby se vůbec nažral. Dobrý měsíc
trvala jeho aklimatizace ve východních Čechách, než pochopil, že se
nedostal do špatných rukou.
"Peruána jsem znal. Jezdil jsem ho třikrát v šestadevadesátém.
Třikrát pode mnou v Pardubicích vyhrál. Trenér František Horák se mě
v průběhu sezóny zeptal přímo, zda bych ho znovu nezkusil. Moc práce
jsem neměl, jezdil jsem asi čtyři otcovy koně. Vlastně jenom tak, pro
zábavu. Nabídku s Peruánem jsem přijal. Domluvili jsme se, že bych si
tam v dubnu přišel na Peruána na zkoušku sednout. Šestnáctého - pamatuji
si to úplně přesně - jsem se tam poprvé zastavil. Ale to je detail.
Někdy od června jsem tam začal pracovat."
Zdeněk v tom roce zaznamenal šest vítězství. Sezóna na překážkách se
pro něj jevila velmi slibně. I na novém působišti.
Brunovo úsilí se tehdy zjevně soustřeďovalo na rychlý Peruánův úspěch.
S koněm původně počítal pro Vladislava Snitkovského. Majitelské sebevědomí
mu dodalo Peruánovo druhé místo ve Sporting Index v Cheltenhamu. O nos
za vítězem. "Peruán běžel v Pardubicích někdy koncem května. Tam
upadl na Havlově skoku. Pak startoval v kvalifikaci a byl třetí za Lateranem
a Vronskym. V srpnu vyhrál dostih na čtyři kilometry, kde Vronskyho
porazil. Mezitím trénoval v Zámrsku, vozil jsem ho i na Moravu do kopců.
Tam k nám, ke Dvorcům. Před Velkou tam strávil skoro měsíc. Až těch
posledních čtrnáct dnů před Pardubicemi byl zase doma. Víte, v Zámrsku
není terén pro přípravu překážkových koní nijak zvlášť vhodný. Všechno
kolem jsou pole, chybí otevřený terén. Členitost žádná, lesy strašně
daleko. Proto ty výlety na Moravu."
Svůj tréninkový plán pro Peruána na Bruntálsku Zdeněk, ledová povaha
kamenné egyptské sfingy, pečlivě tají. A chlapsky přiznává, že systém
tréninku v horách před ním propracoval ve Světlé Hoře Josef Váňa. "Vezměte
si, kterým trenérům a kde koně nejlépe běhají - Holčák, kopce, Baštová,
kopce, Váňa, kopce. Překážkoví koně se na rovině tak dobře udělat nedají."
Proto i v létě roku 2000 pobýval Peruán dlouhé týdny na severu.
Zdeněk nikdy po úspěchu stájové jedničky Peruána nezapomene zatelefonovat
na jižní Moravu a nechat pozdravovat Litobratřické a Pavla Baráčka zvlášť.
Ví dobře, že tenhle člověk dal Peruánovi do vínku to nejlepší. Pomalu,
postupně, po krůčcích. Přímo s mateřským citem. Peruána šetřil a piplal.
Zdeněk, sám držitel trenérské licence, v tom teď ruku v ruce s Lenkou
Horákovou může pokračovat.